Alenka v říši divů (07/10)

Logan Trophy – Mezinárodní mistrovství Anglie mid-amatérů 2.-4.7. 2010, Sherwood Forest Golf Club.

Margareth píše: mistrovství je otevřené i pro zámořské účastníky, potřebuji potvrdit pouze hendikep vaší federací. No to není tak špatný, zbývá zjistit, co stojí transport poháru přes moře a jestli nás Angličani vůbec považují za zámořské. Marek (Šulc) chce, abych s ním jel na mistrovství Anglie jako caddy. Odmítli by jste?

Po nezbytných formalitách vyrážíme směr Manchester-Nottingham-Sherwood. Těším se na duch Robina (Hooda) a hřiště, které znám z popisu na webu a které mi připadá celkem bez problémů hratelné. Jaká to neznalost!!! Klub byl založen roku 1895, očekávám samozřejmě sytě zelené, husté ferveje, velké, rychlé greeny a hluboké bunkery.

Po sedmdesáti mílích v levém pruhu, ubytování v hotelu v pokoji pro panenky bez jediné skříně, za částku větší, než většina lidí v Česku vydělá za měsíc a kterou si mi dovolí strhnout z karty předem, vyrážíme po vydatné anglické snídani (ta mě opravdu nadchla, večer při příjezdu už bylo všude zavřeno a ta vejce na tři způsoby, bramboráky, párky a pečená šunka musí nadchnout každého, takže snídám vydatně, i když normálně nesnídám) směr Sherwood.

Elektricky ovládanou branou vjíždíme na skoro prázdné parkoviště klubu (jsme tu brzo). U klubovny nás vítá Senior Captain (to, že to je on se dozvídám později) a místo pozdravu sděluje kód (fivezerofourzero), jak se přes klávesnici u vchodu do klubovny dostaneme. Kde je tu recepce? Co? Recepce! Nevím, zeptejte se v shopu. Cesta do shopu vede naštěstí okolo trucku anglické golfové federace, kde je registrace hráčů. Našli jsme, co jsme hledali. Komisař uvnitř je evidentně potěšen Markovým cizím přízvukem a připadá si důležitě. Kde je tu driving? Co? Driving! Někde, kde je možné trénovat. Aha. Jeďte 400 yardů tímhle směrem a tam to uvidíte. Ok. Automat na balony je tam? Co? Automat na balony. Aha. Vezměte si svoje. Pokud nemáte, je tu shop, tam si je můžete koupit. Aha. Místo jízdy na louku jdeme omrknout klubovnu, 2 klece se sítí za shopem (driving) a to co je vidět ze hřiště (jednička, pětka a osmnáctka). Ferveje jsou značně hnědé, rafy ještě hnědší, ale to může být samozřejmě optický klam.

Hráli jste někdy z kartonu položeném na betonu?

Zatímco se snažím zapamatovat polohu míče spoluhráčů cvičného kola (oba v rafu), posílá Marek drive neomylně mezi dva bunkery před greenem jedničky. Super. Třicetimetrový chip končí sice za jamkou, ale Marek dává na birdie a oba si trochu oddychujeme, už si připadáme jako trochu menší exoti. Na dvojce nemůžu najít očima ani fervej (Marek posílá i provizi vpravo do džáhiru, ale oba místní borci tvrdí, že je to ok). Nacházíme oba míče a rána pětkou železem padá skvěle před green, končí sice daleko za ním, ale je to jen cvičné kolo. Na trojce vytahují oba místní hráči jedničky železa , ale mě to pořád nedochází. Druhou ránu hraje Marek z řídkého rafu osmičkou deset metrů před green (nemáme pin position), balon opět skáče až na konec greenu, dva paty, ok. Čtyřka, par tři, stoosmdesát metrů, proti větru, šestka kov, 2 paty (trochu to s tím tempem přehání), par. To bude brnkačka. Změna (pro mě, Marek už to dávno tuší) přichází na pětce (par pět), kde vidím mizet hráče předcházejícího flightu v terénní vlně, kterou jaksi nejsem schopen z odpaliště jinak okem zaznamenat a která je minimálně pět metrů hluboká. Marek tady hraje druhou ránu pětkou do greenu a míč zůstává stát jen těsně před a vpravo. To, že po mě na následujících jamkách chce na druhou ránu maximálně devítku (i na 160 metrů do vlajky) mě připadá dost divný, ale po topince z bunkru na šestnáctce a mém uhrabávání dvoucentimetrové vrstvy popela (nebo prachu, nebo co to je) pokrývající tvrdý podklad si uvědomuju, že se jedná o jiný sport, než znám a mám tak rád.

Ferveje jsou velmi krátce střiženy a tvrdé jak beton. Vyseknout řízek nehrozí, ty co jsem viděl na hřišti tu jsou určitě z loňska. Okraje bunkerů vyholeny do hladka. Na greenech skáče prakticky každá příhra jak fotbalový míč, aniž by zanechala jakýkoli pitchmark. Na dotaz jaká je rychlost greenů odpovídá jeden z funcionářů: very quick (já ji odhaduji na cca. 10). Pokud trefíte drive, přidá vám tvrdá fervej minimálně 50 metrů a do greenu zbývá střední železo i na pětiparu. Hraje se na přední okraj greenu (ne na vlajku, míč nemá po odehrání z tvrdé ferveje prakticky žádný backspin) a nechává se doskákat někam k jamce. Vyhrává ten, kdo netrefí boule před greenem. A to dnes moc nefouká.

Na sedmnáctce mě zastavuje postarší pán v bugině s nápisem Rules. Zítra budeš mít bílé ponožky, ok? Já mám bílé ponožky! Ne, nemáš. Jsou krátké. Dobře. Rozdíl mi dochází následně v klubovně, kde vidím borce v kraťasech s ponožkami do půli lýtek (to jsou ty předepsané krátké, bílé sportovní ponožky), normálními ponožkami se myslí evidentně podkolenky. Druhý den oblékám radši dlouhé kalhoty.

Po kole si užíváme stoletý duch klubovny, překvapivě australské pivo a vychytávky jako zvláštní vstup do objektu pro ženy (dle vývěsky tady můžou hrát v úterý), velký kulečníkový stůl, obrovské dřevěné nástěnky, na nichž jsou zlatým písmem zvěčněni vítězové všech možných turnajů od roku 1904. K velkému zděšení přítomných prohazuji pár slov s barmankou v němčině (ta je uklidňuje slovy: no co, umím trochu z dřívějška – tím myslí určitě z války), zatímco se Marek snaží přepnout televizi z přímého přenosu hry připomínající gorodky (ty si zase já pamatuju z „Jen počkej zajíci“) na Wimbledon. Zadáním fivezerofourzero do terminálu u výjezdu se dostáváme ven. Doufám, že ten kód každý den nemění.

Druhý den pofukuje, na jedničce obdivují spoluhráči Markovo nízké, táhlé draw. Drivem se ale dostává velmi nebezpečně blízko bunkrům chránících green, zítra to bude chtít hybrid, nebo trojku dřevo. Jinak podobný obrázek jako včera, jedničky železa spoluhráčů Iana (má hcp 0) a Tima (hcp taky kolem nuly) na trojce, Markova šestka proti větru na 180 metrovém tříparu čtyřky a sandwedge na čtyřparech do greenu. Kontrola vzdálenosti přihrávek prakticky nemožná. Do bunkrů prý pastevci schovávali ovce před nepřízní počasí. Ano věřím. A sem evidentně doplňovali písek naposledy v roce 1956. Techniku hry z tohoto podkladu moc nechápu, ale nejsem sám. Topnuté bunkershoty létající třicet metrů za green jsou na denním pořádku. Markovo skóre +2 po devítce a bogey golf na druhé (celkově +10) lze dnes považovat za úspěch, zítra to bude chtít zatlačit, jinak si v neděli nezahrajeme, přes cut projde pouze 45 hráčů (ze 130ti).

Další den fouká víc. Dost víc. Marek dává pár ran do sítě (imitující driving) a snaží se odhadnout, kam by to asi letělo. Chce mi, evidentně v dobrém úmyslu, hodit pár provéček do roští „abych se rozhledal“, ale přece si hned neušpinim kalhoty. První devítka celkem v pohodě a dobré náladě. Bohužel tu obtížnější část máme před sebou. Trojpat na dvanáctce, rána do lesa na patnáctce a trojitý bunkershot na šestnátce pohřbívají veškeré naděje. Ani birdie na osmnáctce s velkým aplausem přihlížejících na tom nemůže nic změnit. Skóre dne většiny hráčů se pohybuje v průměru 3 rány nad včerejší výsledek a několik borců odchází s devadesáti. Jen hrstka vyvolených hraje stabilně, John Longcake 70, Jamie Miller 71, Roger Roper 73, Mark Wharton dokonce 75. Pivo, fivezerofourzero a domů.

Snídaně mi už nechutná. Soukám do sebe kafe, müsli a ovoce. Sem zvědavej, jestli to dovezeš až do šervůdu, cedí Marek, dobře si vědom nejistoty dnešního číselného kódu pro vstup do šaten. Vyrážíme.

Na hřišti fouká tak, že většina komerčních turnajů u nás by byla pro nezpůsobilost zrušena. Při ráně wedgí proti větru musíte dávat pozor, aby vám balon naspadnul zpět na hlavu, naproti tomu jsem mohl sledovat drive Marka Whartona po větru na 16. jamce končící kousek před greenem, nejméně 350–370 metrů od odpaliště.

Jdeme s posledním flightem vedoucích hráčů Jamie Millerem a Andrew Wiltshirem. Je radost se na ně dívat. Je vidět, že hrají od mala a dokážou si se (skoro) všemi nástrahami hřiště a počasí poradit. Jsou evidentně z našeho zájmu potěšeni a ochotně sdělují, jakou holí právě hráli, proč, a že je to stejně v tomhle větru loterie. Týčkuje se maximálně na dva centimetry i pro driver. Pětku jdeme s Markem Whartonem a Danny Holmesem, zatím netušíc, že sledujeme budoucí vítěze a je se na co dívat. Oba opět v nejlepší náladě, sdílní, usměvaví a přátelští. Zastavujeme se u greenu desítky, Marek prohazuje pár slov s Rogerem Roperem. Evidentně nikdo si v dnešních podmínkách nelibuje. Za greenem sedí na rozkládacích stoličkách činovníci klubu a dalekohledem střídavě sledují odpaliště. Vzhledem k tomu, že nejmladšímu není míň než 70, nutkavě mi to připomíná scénu z Hoří má panenko a s Markem se dohadujeme, kdo z nich asi řídil přistavenou buginu a jestli se tím dalekohledem náhodou nedívají na deset metrů vzdálený green. Docházíme na osmnáctku a vítr rozfoukává prach z bunkerů a štěrkových cest. Odhadujeme, kdo by ještě mohl bronzovému wapitimu před klubovnou urazit topnutou přihrávkou nohu, ale už víme, kdo vyhrál. Za půl hodiny přebírá Danny Holmes ve vypůjčeném saku a kravatě Logan Trophy za – dle vlastních slov nejhorší skóre, které v poslední době zahrál (72–74–73), následovaný Markem Wharthonem (71–75–74, ten to neřekl, ale určitě si to myslel, kromě toho skončil už druhý rok jako druhý) a brazilcem s francouzským pasem a dřevorubeckým švihem Rodrigem Lacerda Soaresem.

Ještě se s Markem fotíme u jelena před klubovnou (dle komentáře a hurónského smíchu místního údržbáře jsme zaručeně první, kdo tak učinil) a definitivním fivezerofourzero odjíždíme. Zítra bude kód asi změněn a členové klubu to dostanou na vědomí pravděpodobně doporučeným dopisem.

Zkušenost nezapomenutelná. To je golf! A jen opravdu dobří hráči jsou schopni se přizpůsobit. Ani hendikep +2 neznamená, že jste schopni zahrát všude. Těším se do Poděbrad na ty sytě zelené ferveje a až budu hrát na trojce – počítám šestkou – na vlajku, míč se zastaví v centimetr hlubokém vlastním důlku (protože hraju hrozný kopce), samozřejmě jen pokud ho z tý hustý trávy na ferveji vyseknu.

Až budu sledovat hráče na British Open, jak se jim na greenu třepou nohavice, budu vědět, jak obtížně se tam dostali a s úctou trpělivě počkám, pokud přeruší pat, nebo švih kvůli poryvu větru. A to nám nepršelo.

@ fotografie k článku najdete zde